O knize: rok / Historie jako příběh o minulosti je vždy na průsečíku umění a politika. Od té doby, co se historie stala vědou, se nebezpečně přiblížila politice. To vyvolává otázku: komu nebo čemu slouží historie, komu nebo čemu slouží historik? Pyotr Krupnikov, stejně jako další slavný historik Niccolo Machiavelli, se narodil ve Florencii a pravděpodobně po něm zdědil hlavní téma svých vědeckých zájmů – „moc a společnost“, „osobnost v historii“. Pjotr ​​Krupnikov má ve své kultuře myšlení blíže k francouzské škole Annales, která se v zájmu pochopení běhu dějin obrací ke studiu mentalit, lidských charakterů, společenského postavení a vidění světa. Historie pro něj není jen poznáním minulosti, ale souhrnem intelektuálních zkušeností, aniž bychom vzali v úvahu, které zužujeme naše chápání našeho dnešního života, naši schopnost jednat inteligentně v moderních situacích. Škálu osobnosti a význam vědeckého výzkumu Petra Krupnikova může ruský čtenář docenit až nyní. Ve vědeckých kruzích Lotyšska a Německa, v univerzitním prostředí, byl Krupnikov neméně populární než Lev Gumilyov v Rusku díky svému vynikajícímu přednášejícímu talentu. Uměl oživit minulost v přítomnosti, jeho přednášky byly vnímány jako ucelená umělecká díla. Na sklonku života nadiktoval své paměti na přání syna své bývalé studentce Dagmar Beutnerové. Jejich text zpracovala Gunta Strautmane, z lotyštiny přeložil Roald Dobrovenskij a nyní je předložen ruskému čtenáři.